V prvních ranních paprscích jen nesměle pronikajících do hlubokého údolí říčky Křinice (něm. Kirnitz) prudce stoupáme k Schillerově památníku zbudovaného ke spisovatelově stému výročí narození. Cesty jsou bez lidí – jediné turisty potkáváme v Kohlmühle. Skupinka Asiatů tu s neskrývaným nadšením mžourá na bývalou fabriku na linoleum, která zásobovala svými výrobky celou NDR. Vcházíme zpět do lesa a i koncem března musíme dávat pozor na ledové plotny pod sněhovým popraškem.

Dvěstě padesát let stará výletní restaurace a ubytovna Brand, které se po právu přezdívá »balkon Saského Švýcarska« přijde po dlouhém výstupu po lesních schodech vhod. Dáváme si místní pšeničné pivo, bockwurst a užíváme si širý výhled do kraje. Ani tomuto idylickému místu se však nevyhnuly turbulentní události minulého století. Za sovětské okupace tu došlo k vyhnání celé rodiny správce, žijící zde po tři generace. Rodinnou tragédii následoval požár a chátrání celého objektu až do jeho rozsáhlé rekonstrukce v roce 2006.

Sasko může být svou rekordní nezaměstnaností a kladným vztahem k AfD černou ovcí Německa. Na faktu, že chůze ze Schmilky do sousedního Hřenska stále působí jako cesta do jiného světa, to však nic nemění. S vietnamskou tržnicí před očima odmítám věřit mantře, že prapříčinou problémů jsou opět peníze…

Z lesa vycházíme na okraji městečka Honštejn (něm. Hohenstein) s hrázděnými domy v tlumených barvách a majestátně se vypínajícím hradem, který od roku 1926 sloužil jako ubytovna mládežnického hnutí Wandervogel a po válce coby provizorní přístřeší sudetských Němců vyhnaných z Čech. Tady pociťuji nejsilněji, že nejsem jen na území jiného státu, ale hlavně živoucího národa.

Aby nebylo dost všeho německého, zastavili jsme v udírně pstruhů a před cestou na Bastei pojedli Bismarka. Byl to čerstvý sleď s cibulí a byl pekelně dobrý. Nebýt motivace v podobě dechberoucích fotografií, kterými je doslova zaplavený celý Instagram, asi by se nám nechtělo znova šplhat nahoru.

Pokud dokážete na chvíli vypnout a nevnímat proudící davy ruských turistů, vytvářejících atmosféru autentickou asi jako moskevský Oktoberfest, budete nadšeni výhledem na kamenné přemostění několika skalních věží. Za solitérní friedrichovskou atmosférou ale musíte jinam.

Teď už se začíná slunce sklánět znovu k obzoru, sbíháme tedy dolů do Rathenu, přívozem přes Labe a navazujícím regionálním vlakem z Drážďan zpět do Bad Schandau. Jsme řádně vymrzlí a po příchodu do apartmánu cítíme každý sval. Moje čtvrtá cesta do našeho Švýcarska na pomezí Čech a Saska stála opět zato.